Své dílo bych Vám rád přiblížil co nejsrozumitelněji:

Jde o nazíranou syntetickou apotézu prostupující v líbezné esence, monumentalizované mužnou vizí, jejíž pedant tvoří intimní krajina, nuditativní klid a spočinutí, které běžně vyústí v jedinečné kosmologické ikonografii.
Svůj habitus potvrzuji organicky nezáměrnou modalitou, ale přesto konkrétní artikulací prostorové organizace halené stínohrou plastického konkretu gestiky grafémů.
Protože si přeji ušetřit vás dezorientace, toužím vám předložit mnohosložnost univerzálnosti a všudypřítomné danosti čpící z mé multilaterální tvořivosti - s ohledem na neztrápení rhizomatem nebo frustrací elitního diváka.
Proto jsem zrelativizoval až morfologicky komplexitu svého díla a snažil se tak vyextrahovat imaginární moc principu svého myšlení a gestickou praxi danou na oltář priority estetických kvalit..., chápete, ne?
Prostě jsem chtěl říci, že maluji rád!

Jeden z oblíbených výroků Martina Micky je poznámka Luise Armstronga: "Život je jako trubka. Když do ní nefoukneš, nic z ní nevyjde"... a toho se také drží.